Zamyšlení

“My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.” (1.Janova 4,19)

“Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.” (Koloským 3,13)

Svět je plný činů, které si následně vyžadují odpuštění. Může to být lež, nevěra, sobectví, krádež, zrada.. Není pochyb o tom, že to všechno jsou špatné věci. Ale co zůstane bez odpuštění? Zaručeně hněv, minimálně na jedné ze zúčastněných stran. Hněv je přirozená emoce člověka, která se ale v určitém bodě stává obrovskou hnací silou. Dokáže být jako droga, kterou potřebuješ stále více a více. V takové situaci hlavně záleží na rozhodnutí - pokud dopustíš, aby se hněv stal tvou hnací silou, stále více tě to bude vzdalovat od odpuštění. Lidé bez hořkosti (hnací síly/hněvu) nemají důvod k existenci. Kdybys vzal rasistovi jeho nevraživost a netolerantnost, fanatikovi pomstu nebo sexistovi jeho přesvědčení o podřadnosti jednoho pohlaví, co jim zůstane? Je důležité odpouštět. I když to není vůbec jednoduché, někdy jsme schopní odpustit hned, ale někdy to nedokážeme i dlouhé týdny, měsíce ani roky překousnout. Samozřejmě záleží na věci, které se vůči nám někdo dopustil, ale schopnost odpustit by měla být na našem denním pořádku. Je nutné také zmínit, že s odpuštěním úzce souvisí omluva. Ne vždy je omluva upřímná, ale nad tím by se měl zamyslet každý sám. Ale co když ti někdo provede špatnou věc a ani se ti za to neomluví? I v takových případech je na tobě, jestli mu odpustíš nebo ne. Jak proces odpuštění ulehčit? Třeba pomáhá, když se podíváš do tváře člověka, který ti nějakým způsobem ublížil, a představíš si místo něj někoho, kdo se nad tebou slitoval ve chvíli, kdy ti nikdo jiný nechtěl dát druhou šanci, ať už se jednalo o cokoli. Vždyť i ty sám budeš zítra, za týden nebo za měsíc potřebovat odpuštění. Nikdo není perfektní a každý dělá chyby. A právě od toho existuje odpuštění. Pokud si nedokážeme odpustit sami mezi sebou, jak potom můžeme žít s pocitem, že nám Bůh všechny hříchy odpouští, ale my nemůžeme odpustit našemu bližnímu?